Pepo zápalky v krabičce 40 mm 38 kusů mix motivů 1 kus

K rozdělávání ohně našim prapředkům z doby kamenné sloužila dvě vhodná dřívka, která se třela tak dlouho, až dosáhly třecí plochy dostatečné teploty. Pak k nim přiložili troud a foukáním oheň roznítili. Tento systém je používán u primitivních národů dodnes. Později se lidem podařilo vyvinout křesadlo, kde vykřesaná jiskra zanítila hubku. Poté lidé vynalezli chemické zapalovače a sirky.

• V současnosti většina zápalek chytá výhradně v důsledku patřičně energického škrtnutí hlavičky o speciálně připravenou plochu - škrtátko.
• Toto řešení prakticky vylučuje samovolné či nekontrolované vzplanutí zápalky náhodným otřením zápalky o jiný povrch.
• Před tím se dlouho používaly fosforové zápalky, které se zapalovaly při energickém škrtnutí o jakýkoliv suchý a drsný povrch (např. o podrážku boty).

Hlavička zápalek se nyní skládá zejména z chlorečnanu draselného, sulfidu antimonitého, síry, barviva a mletého skla, které dává hlavičce drsnost, aby se zvýšilo tření. Dřívka zápalek jsou nasycena tekutým parafínem, který usnadňuje hoření a fosforečnanem sodným, který zamezuje doutnání zápalky po zhasnutí plamene. Škrtátko obsahuje červený fosfor, mleté sklo a pojivo. Škrtnutím zápalky o škrtátko vznikne na styčném bodu teplota asi 200 - 1100 °C, což postačí pro zapálení hlavičky a následně dřívka. Tento druh se nazývá bezpečnostní zápalky.

Vynalezl je roku 1848 frankfurtský profesor chemie Rudolph Christian Boettger (1806-1861). O vynález v Německu nebyl zájem, tedy jej koupili Švédové. Švéd Johan Edward Lundström zápalky zdokonalil, opatřil i zasouvací krabičkou, a začal je v roce 1855 průmyslově vyrábět. Na přelomu 19. a 20. století byly hlavičky ze hmoty, která obsahovala jedovatý bílý fosfor nebo sulfid fosforu. Bílý fosfor byl pro výrobu zápalek v roce 1903 zakázán.