Prvním zrcadlem zřejmě byla vodní hladina, kde lidé mohli pozorovat obraz svého okolí nebo také svůj “obrázek”. Někdy v 6. tisíciletí př. n. l. se objevují vyleštěné obsidiánové desky, které slouží jako zrcadla. Od 2. století př. n. l. se začínají vyrábět kovová zrcadla z leštěného bronzu. Tato zrcadla všeobecně používali staří Egypťané, Řekové i Římané. Řekové a Římané někdy za podobným účelem používali také leštěné stříbro.
Použití skleněných zrcadel se datuje od středověku. První druhy těchto zrcadel se objevují v italských Benátkách kolem roku 1300, od 16. století se zde už vyrábějí ve velkém množství. Původní způsob výroby spočíval v pokrytí zadní strany skla sloučeninou rtuti a cínu. První pokus požít k tomuto účelu roztok stříbra provedl německý chemik Justus von Liebig v roce 1836.
Postupně byly vyvíjeny různé způsoby výroby, závislé na způsobu redukce stříbrných solí do kovového stříbra.
Dnes se používá roztoku dusičnanu stříbrného, který se vylije na povrch skla a nechá se působit asi 1 hodinu. Během té doby postupně dochází k redukci dusičnanu stříbrného na kovové stříbro. Tato vrstvička se osuší, pokryje šelakem a natře charakteristickou hnědou barvou. V poslední době se k výrobě zrcadel používá také hliníku, který má mj. tu výhodu, že lépe odolává korozi (oxidaci).
Zhotovují se také zrcadla pro průmyslové a vědecké účely. Ta se často zhotovují odpařováním stříbra, rhodia nebo hliníku a jejich srážením na přední ploše broušeného skla ve vakuu. Odrazová vrstva dosahuje tloušťky asi 0,1 mikrometru a musí se povrchově chránit (křemíkem).
/currency.svg){kind=small}
/heart.svg){kind=small}
/user.svg){kind=small}
/cart.svg){kind=small}
